Tupolev Tu-144
Tupolev Tu-144 představuje sovětský protipól západoevropského nadzvukového dopravního letadla Concorde a zároveň nejrychlejší dopravní letoun na světě. Konstrukční práce na tomto letounu začaly v počátku 60. let na popud vrchního vedení sovětského Aeroflotu. Základní specifikací nového letounu měla být co nejrychlejší doprava mezi vzdálenými letišti v SSSR a následně i po celém světě. Letoun měl nést 120-150 pasažérů a tyto přepravovat rychlostí větší než jeho konkurent.
V průběhu tří let experimentů v aerodynamických tunelech a opakovaného přepočítávání aerodynamického modelu dospěl konstrukční tým OKB Tupolev k obdobnému modelu jako jeho západní konkurenti. Navržený letoun měl štíhlý vřetenový trup se sklopnou přídí pro lepší výhled z kabiny při přistání a široké delta křídlo (toto křídlo bylo po zvětšení převzato ze zkušebního programu letounů Mikojan-Gurevič MiG-21). Při konstrukci si konstruktéři dokonce "vypůjčili" brzdový a podvozkový systém z konstrukce Concordu (údajně mělo dojít k rozsáhlejší průmyslové špionáži ale tyto dva aspekty jsou jediné potvrzené). Nakonec byla zahájena stavba dvojice prototypů, jež měly mít možnost nést 120 pasažérů a létat rychlostí 2200 km/h.
První vzlet prototypu (oba prototypy byly vybaveny motory Kuzněcov NK-144F ) je datován na 31.12.1968, tedy prakticky o dva měsíce dříve než jeho konkurent. V následné sérii zkoušek byly testovány vlastnosti letounu v podzvukové části rychlostního spektra. 27.5.1969 byly zahájeny pokusy o překonání zvukové bariéry k němuž došlo 5.6.1969. Rychlost letů byla nadále zvyšována a 15.7.1969 druhý prototyp překročil rychlostní hranici M2 (s motory Kuzněcov NK-144F bylo možné rychlostní hranici M2 překročit výhradně v režimu přídavného spalování).
Sériová výroba letounu začala pod označením Tupolev Tu-144S v roce 1972. Mimo prvních dvou sériových letounů byly všechny ostatní vybaveny motory Kolesov RD-36-51A, které umožňovaly překročení rychlostní hranice M2 bez přídavného spalování. První sériový letoun byl po zalétání předveden na několika aerosalonech. Osudným se mu stala Pařížská letecká přehlídka v roce 1973 kdy se 3.6.1973 při přistání vyhýbal francouzské stíhačce Dassault Mirage, která se bez povolení ze země dostala do blízkosti Tu-144S a ta se při vyhýbání částečně i vlivem nesprávných povelů vysílaných do ovládacích prvků z řídící jednotky zřítila. Při pádu letoun zdemoloval 15 domů a mimo šesti lidí na palubě zahynulo také osm lidí na zemi. Po této havárii byly ostatní postavené a rozestavěné letouny upraveny dle vyhodnocených dat z černé skříňky havarovaného letounu. Provedené změny se týkaly především nesprávně zkonstruované centrální ovládací a řídící jednotky. Od roku 1975 byla také zahájena výroba šesti kusů letounů Tupolev Tu-144D, které byly určeny pro civilní dopravu a tři také jako létající výzkumné laboratoře.
Ze sériové výroby vyšlo včetně havarovaného letounu 10 kusů Tu-144S. Zbylých devět bylo zařazeno do služeb Aeroflotu přičemž první komerční let se uskutečnil 26.12.1975 na trase Moskva - Alma-Ata. Lety na této trase ukončila 23.5.1978 havárie letounu Tupolev Tu-144D v průběhu zkušebního letu. Pilot při něm nezvládl poslední zatáčku před konečným přiblížením a po křídle sklouznul k zemi. V té době za sebou měly letouny Tu-144S a D na této trase za sebou celkem 55 letů (poslední proběhl 1.6.1978). Na druhé a poslední zbývající trase mezi Moskvou a Habavorskem létaly jen letouny Tu-144D a stejně jako na trase Moskva - Alma-Ata zde vykonaly 55 letů. Dopravní provoz letounů TU-144 byl ukončen shodně na obou trasách dne 1.6.1978. Nadále potom byly provozovány tři letouny používané jako létající laboratoře (v roce 1995 byl letoun Tupolev Tu-144 číslo 77114 pod označením Tupolev Tu-144LL prodán americké NASA). Jako zajímavost lze uvést že jeden letoun Tupolev Tu-144S řízený zkušebním pilotem Eduardem Jeljanem navštívil pražské letiště v Ruzyni (letoun zde nepřistál, pouze několikrát zakroužil nad letištěm). V současnosti nejsou již letouny Tupolev Tu-144 nikde provozovány.
(Zdroj:www.forum.valka.cz)
